Park a zámek Průhonice
Rod Silva-Tarouca
Rod Silva-Tarouca odvozuje svůj původ ze starých šlechtických rodů v Portugalsku. Jan Goméz de Silva (1671–1738) byl portugalským vyslancem u císařského dvora ve Vídni. Jeho choť, Joanna de Menezes, byla jedinou dědičkou starého portugalského rodu Tarouca. Tak oba rody položily základ linii hrabat Silva-Tarouca. Jejich syn, Emanuel (Manoell) Tellez, hrabě Silva-Tarouca a vévoda z Turnhoutu, byl zakladatelem rakouské větve rodu Silva-Tarouca a představoval jednu z nejvýznačnějších osobností 18. století.Jeho zásluhou se tato linie dostává také do českých zemí. Na sklonku svého života roku 1768 zakoupil Emanuel Tellez panství Čechy pod Kosířem na Prostějovsku. Rod v českých zemích postupně zakořenil a zapojil se do společenského, kulturního a politického života v době národně obrozeneckých snah. Jeho potomci první a druhé generace založili v Čechách pod Kosířem zámecký park, nejprve v barokním slohu, později jej upravili v přírodně krajinářský park.
Bedřich Silva-Tarouca (1816–1881), pravnuk Emanuela Telleze, učený kněz a milovník umění, se zasloužil o spojení osudu malíře Josefa Mánesa s rodem Silva-Tarouca. Hrabě Bedřich se vzdal dědictví ve prospěch svého bratra Augusta Alexandra Silva-Tarouca (1818–1872). Jeho žena, hraběnka Isabela Sofie Stolberg-Stolberg, byla oduševnělá a umělecky nadaná žena a vynikající malířka. S rodinou Augusta Alexandra tak vrcholí v Čechách pod Kosířem společenský a kulturní život. V letech 1849 až 1871 zde jako host často pobýval Josef Mánes. Maloval krajinu v okolí, portrétoval členy rodiny i prosté vesničany.
August Alexander a Isabela Sofie měli tři děti, které pokračovaly v kulturních tradicích rodu. Zakladatelem průhonické větve rodu Silva-Tarouca se stal mladší ze dvou synů, Arnošt Emanuel. Narodil se 3. ledna 1860 v Čechách pod Kosířem. Do Průhonic přišel roku 1885, kdy uzavřel sňatek s Marií Antonií roz. Nostitz-Rhineck, jedinou dcerou Alberta hraběte Nostitz-Rhineck, majitele průhonického panství.
Arnošt Emanuel Silva-Tarouca (1860-1936)
Přírodní a krajinářský park v Průhonicích je v těsné blízkosti velkého města, v nezvlněné krajině, z níž vyčnívá jen věž zámku. Poprvé - podle vlastních slov, přišel Arnošt Emanuel Silva Tarouca do Průhonic - na jaře v roce 1885, když se projížděli se svou nastávající manželkou Marii Antonií Nostitz-Rieneck (a v doprovodu její sestry rozené hr. Swerts-Sporck, jejího manžela Chotka) . Krok za krokem - popisuje toto území sám zakladatel parku již v roce 1908, když uveřejnil také plán pro budoucí budování parku. Úkol byl těžký, protože hluboce vyhloubeným údolím protékal potok, do okolní ploché krajiny nebyl z žádné strany přirozený výhled.
Hrabě Arnošt Emanuel Silva-Tarouca se stal zakladatelem a tvůrcem dnešní podoby Průhonického parku. Mnohokrát formuloval své cíle, jejichž dodržení respektovaly nadále všechny generace pokračovatelů: charakter Průhonického parku i koncepce jeho rozvoje zůstaly zachovány v původním pojetí. Navíc se však Průhonice staly centrem vědeckého výzkumu, nejdříve zahradnického a později botanického, který v obou případech nabyl mezinárodního významu. Vytvoření Průhonického parku bylo spolu s rekonstrukcí zámku hlavním životním dílem Arnošta Emanuela Silva-Tarouca, jemuž věnoval veškeré jmění, energii a čas.
Víme o jeho zálibě v myslivosti, která ho přiváděla do vysokých hor, ale také do rozsáhlých krajinářských parků u zámků v Čechách i na Moravě.
„K provedení takového úkolu jest potřebí velké lásky… k rostlinám, k přírodě, k jejím krásám, k rodné hroudě, k vlasti. Láska byla vůdčí ideou a duší mého díla, neomezovala se však pouze na park, nýbrž stejnou měrou vedla mne i při rekonstrukci zámku… Tato láska jest mým dědictvím po předcích a působila již od nejútlejšího mládí na moji fantazii.“
Z přednášky Arnošta Emanuela o Průhonickém parku, přednesené
na valné hromadě Dendrologické společnosti v Praze 27. února 1926
Pro Průhonický park se zachoval původní návrh plánu, který byl již několikrát vydán tiskem. Nabízí se však otázka, kdo vedl ruku, kdo vložil hlavní myšlenky? Současníkům, se znalostí dalšího vývoje se přímo nabízí pozdější nejbližší spolupracovník dendrolog a znalec zahradního umění Camillo Schneider.
